Díky koroně jsme se nejdříve ocitli v nedobrovolném distančním vzdělávání a později v dobrovolném komunitním vzdělávání. Při distanční výuce vyznikl první silný impuls optimalizovat proces učení směrem k samoučení. Tak se zrodil Učílek se svými prvními aplikacemi na procvičování čtení a počítání. Tyto prográmky se nám doma výborně osvědčili a já jsem si uvědomila, že mi systém distanční výuky nakonec vyhovuje více, než školní docházka. Odpadlo nepříjemné ranní vztávání a stresy, řešení svačinek, studování notýsků, kdy co donést apod. Jediné mínus distanční výuky byla absence sociálního kontaktu s vrstevníky, což považuji za jednu z nejdůležitějších věcí. Ale když jsme zjistili, že je nás více takových rodin, slovo dalo slovo a komunitní škola (další výzva korony) byla na světě. Místo jednoho dítěte, mám teď pravidelně na krku jdenotřítku s až desíti dětmi v různém věku, kterou je třeba v průběhu dne ještě nakrmit. Zkušenost k nezaplacení. A opět se mi potvrzuje, jak skvělým pomocníkem jsou výukové aplikace. Tolik zbytečného času zabije člověk nekonečným opravováním! A přesně tuto otravnou věc za mě udělá počítač. Dítě si procvičuje dle svých schopností, nikdo mu za to nenadává a počítač mu to trpělivě opravuje a opravuje… aaaaaž se to nakonec naučí 🙂
Mojí malí svěřenci, nešetří ani mě ani mé aplikace a tak získávám stále nové a nové podněty, co na aplikacích opravit a vylepšit. Tady jsou poznámky, které pomalu zapracováváme do našich stávajících i vznikajících produktů:
- omezit počet chyb – děti bez ohledu na věk rády dělají schválně chyby, zejména když je k tomu nějaká animace či zvuk. Chyby je třeba omezit a po kritickém množství apku ukončit (game over). Případně koncipovat aplikaci naruby – tak, aby bylo těžší udělat chybu, než odpovědět správně (např. ze 4 možností je jen jedna špatná) :D.
- nastavitelná rychlost – ve snaze neudělat s aplikací mučící nástroj na děti jsem se tomu chtěla vyhnout, ale díky komunitní škole jsem pochopila, že je rozdíl, když se učí násobilku třeťák a když si jí opakuje páťak. A je rozdíl, když jedno dítě usilovně počítá 5minut až se mu kouří z hlavy a druhé se 5 minut vrtá v nose. A tak jsem chtě nechtě musela doimplementovat do vláčků nastavení rychlosti (aktuálně ještě ve stavu testování).
- zvědavost – přirozená dětská zvědavost je hnací silou poznání. Jedna výuková aplikace na android, která už bohužel není k mání, obsahovala látku matematiky až po sedmou třídu. Děti motivovány jen tím, dostat se co nejdál a zjistit, co se schovává za dalším okýnkem, dělaly neuvěřitelné pokroky. Jiný příklad, kdy jsem posadila jednoho svěřence k výukovým apkám, ať se zabaví a nezlobí, než tu něco opravím. A on si ze zvědavosti klikl na odmocniny. Po 5ti minutách koukám, co to tam kutí a směju se mu, že trochu přecenil své síly, když v tom zjištuji, že přiřazuje správně výsledky! „Odkud to znáš?!“ třeštím oči. „No tak jsem to zkoušel, až sem pochopil, že k tomu číslu pod tou stříškou musím najít takové číslo, že když to jím vydělím dostanu zase to stejné číslo.“ Jen tak mimochodem za 5 min třeťák pochopil odmocninu, bez toho aniž by o této operaci něco dříve slyšel. Nevím jestli ho tenkrát zaujal divný znak odmocniny, nebo byl zvědavý, co se učí žáci osmé třídy, každopádně v tom byla právě zvědavost.
- volba – jak důležité je pro děti mít možnost volby jsem si poprvé přečetla v knize Respektovat a být respektován. A mnohokrát jsem si to už ověřila i v konceptu učení. Dám-li dětem konkrétní úkol, často se setkám s odporem, ale když dám na výběr z více možností, vždycky se domluvíme. Poslední příjemná zkušenost byla s kartičkami slovních úloh. Děti si mohly vybrat a vyřešit 3 z 50 ilustrovaných kartiček slovních úloh. A zatímco jindy je těžko donutím přečíst si alespoň jednu dvě slovní úlohy, teď se skoro poprali, jak se v tom přehrabovali. A přečetli si dobrých 10 úloh, něž si vybrali ty nejlepší… Zahrnout prvek volby do výukových aplikací je další naše výzva.
