Jsou to už 4 roky, co mi kamarádka položila těžkou otázku, na kterou jsem nebyla schopna pořádně odpovědět. Ukázala mi tenkrát dopis od své dcerky (druhačky). Kostrbatým písmem tam bylo napsáno něco ve stylu: „Mamínko simoc krasná. myluju tě.“ Měla jsem co dělat, abych zatlačila slzičku dojetí a to nejsem sentimentální typ. Každopádně otázka kamarádky zněla: „Mám jí to opravovat? …je to krásne, jsem dojatá, když mi něco takového napíše, ale je to plné chyb… Mám jí na ty chyby upozorňovat? Vždycky když jí na nějakou chybu upozorním je pak naštvaná. Ale když jí o těch chybách neřeknu, nebude o nich vědět a bude je dělat dál.“ Diskutovali jsem na toto téma dobrou hodinu. Ono opravováním dáváme druhému najevo, že je blbec, ať to zabalíme do sebesladšího tónu.
„Maminko, mám tě ráda.“
„Děkuji, ale jsi nedokonalá, máš tu chyby.“
To je prostě hnusná reakce. Ale zase na druhou stranu, jak se má dítě dozvědět o svých chybách, když na ně nepoukážeme??? Hm? hmm?? A teď babo raď!
Od tohoto našeho rozhovoru jsem se bezpočetkrát ocitla ve stejné situaci a řešila stejnou otázku u svých či svěřených dětí. Děti s nadšením něco napsali, trápili se s tím třeba čtvrt hodiny, nebo i dýl, přišli mi to pyšně ukázat a já jim to… opravila. A co myslíte, že se stalo? Nadšení se proměnilo v nechuť a sami od sebe (bez donucení) už nenapsali nic. Trvalo mi dobrý rok, než jsem si uvědomila souvislost mezi nadšením studentů a opravování studentů. A přitom je to logické. Představte si, že vám vaše malá ratolest donese obrázek, vy vezmete do ruky červenou tužku a…
…opravíte či zničíte dílo? Myslíte, že by vám po takovém zásahu dítě ještě něco nakreslilo? A proč mi přijde na hlavu padlé, zeškrtat dítěti obrázek, s kterým si dalo spoustu práce? A přijde mi zcela normální zeškrtat dítěti diktát, do kterého dalo hodně úsilí? Jaký je rozdíl mezi dílem kresleným a dílem psaným? Tyto úvahy mě vedly k tomu, abych vyměnila červený fix za obyčejnou tužku a další rok jsem hledala způsob, jak dát konstruktivní kritiku, aniž by se viditelně zasáhlo do díla dítěte.
Konstruktivní kritika místo opravování diktátu
Tak a teď k tomu, jak upozornit člověka na chyby, aniž bychom z něj udělali blbce, zničili jeho práci a demotivovali jej k dalšímu snažení. Já to teď dělám tak, že na konec sešitu nalepím tabulku, do které počítám chyby, které dělím do jednotlivých kategorií (iy, velká malá písmena, interpunkce, spojování slov, čárkyTečky ve větách,…. apod). V závěru pak spočítám procentuální úspěšnost. Tak dítě na jediné stránce vidí svůj progres. Hned ví, kde dělá nejčasteji chyby, na co se má příště soustředit, případně co si třeba ujasnit a dostudovat.
V samotném „diktátu“ si jen nenápadně označím tužkou chybu, abych je pak mohla spočítat do závěrečné tabulky. Ideální by bylo, kdyby chyby nebyly vůbec označené a dítě by si je muselo samo najít, až bude potřebovat… a kdy to bude potřebovat? Ve chvíli, kdy se na něj začnou valit další úkoly a začne se vztekat: „PROČ mám zase něco psát/počítat/číst?!?!“ Určitě znáte tenhle odpor. A při těchto výměnách názorů jsou naše argumenty postavené na vodě. Většinou jsou to naše pocity/dojmy/názory, které nemáme čím podložit. Ale ve chvíli, kdy vytasím s touto tabulkou, vezmu malým vzpurníkům vítr z plachet: „Protože to potřebuješ provičovat. Vidíš, tady jsi měsíc nic nenapsala a podívej, jak ses zhoršila.“ A v téhle chvíli příjde potřeba dítěte, zkontrolovat si čísla a zpětně své chyby. V této chvíli se začne dítě zajímat o své chyby, začne se učit a my na hádkách ušetříme čas vynaložený na sestavování této tabulky. Ale co je ještě podstatnější učíme při tom děti mnohem, mnohem, mnohem důležitějším věcem než je český pravopis či procenta! Učíme je smysluplné komunikaci, učíme je analyzovat situaci, sbírat data a vyvozovat z nich závěry, učíme je podkládat svá tvrzení daty (ideálně vlastnoručně získanými) a dáváme jim za pravdu, že „já si myslím“, „ja chci“ a „protože“ nejsou argumenty, ale buzerace.
A ještě poslední věc. Hovořím zde o diktátech, ale mám tím na mysli jakýkoli psaný text. Od diktátu jako takových jsem upustila. Dětem byl těžce proti srsti. Skandovaly: „Ditatura nééé!“ Bylo navíc těžké nastavit tempo, které by vyhovovalo všem a chyběl mi argument, kterým bych diktát u dětí obhájila. Mají-li děti na výběr, většinou dají přednost vlastní tvorbě tedy slohovce, případně pak opisu. Snad jen jednou se mi stalo, že mě dvě slečny požádaly o diktát v rámci hry na školu.
A ještě jednu věc jsem nedokázala obhájit v psaném projevu – psaní pérem/propiskou. Děti píšou obyčejnou tužkou. Proč? Protože se to dá kdykoli snadno vygumovat a opravit. I já 90% psaného projevu píšu tužkou. Je to praktičtější. Tužky nevysychají, jsou levnější, dají se snadno gumovat. Když se nad tím zamyslíte, tak permanentní písátko, potřebujete, jen k podpisu smluv a vyplňování formulářů.
„Jasně, jasně! Diktátky se jim nelíbí, známky se jim nelíbí, propisky se jim nelíbí. Stále těm spratkům budeme ustupovat, až nám budou totálně blbí skákat po hlavách!“ slyším názory některých čtenářů.
Ne přátelé, mé pozorování je přesně opačně. Smysluplnou diskuzí a ústupky vůči dětem nevychováváme rozežrané blbé spratky, ba naopak. Tím, že tolerujeme jejich názor, oni tolerují ten náš. Tím, že my jsme schopni ustoupit jim, jsou oni schopni ustoupit nám (a občas sednout k učení i když by si raději hráli). Tím, že argumentujeme poznatky a nikoli silou, oni nezneužívají svou sílu vůči slabším… Děti kopírují jen naše chování, vychováváme svým příkladem. Neustále se o tom přesvědčuju ať už u vlastních, či cizích dětí viz články:
Děti se učí napodobováním dospělých
Image by wayhomestudio on Freepik