Je to tak přirozené, tak prosté a přesto mě to vždycky překvapí. Všechna mláďata v přírodě se učí napodobováním dospělých. Bez knih a bez řečí, jenom prostým pozorováním dospělých a zkoušením, se šelmy naučí lovecké strategie, býložravci zjistí co je k jídlu a práci se naučí létat. Jen pozorují a zkouší to taky. A u lidí je to stejné.
Do jakých detailů mě dcerka kopíruje jsem si prvně uvědomila, když měla dcerka asi rok a půl. Nevěděla jsem moc, jak si s ní mám hrát a tak jsem vymyslela jednoduchou deskovou hru. Cílem bylo vybírat karty s největším „číslem“, protože ty posunuly figurku dál. Aby byla hra vyrovnaná, schválně jsem volila menší čísla a pozorovala, kdy si malá všimne souvislosti, že některé karty jsou výhodnějíší než jiné. Brzy jsem však zjistila, že malá se nesnaží dostat rychle k cíli, ale hraje stejně jako já. Volí takové karty, které její figurku udržují blízko té mé (aby byla hra spravedlivá :D). Skutečně mi připadalo, že malá vycítila mou strategii nechat jí vyhrát a napodobovala mé chování, tak že nechávala vyhrát mě. Aniž by pořádně chápala, co to vůbec znamená vyhrát/prohrát, napodobovala jen mé chování.
Další typickým příkladem je to, jak se děti sápou po mobilech, počítačích, kroutí knoflíky od sporáku, atd. atd. Jejich hračky pro ně postrádají kouzlo, protože s tím si rodiče nehrají. Chtějí si hrát s hračkami rodičů.
A o tom, že děti nenapodobují jen své rodiče, ale vlastně všchny dospělé ve svém okolí, jsem se přesvědčila coby lektorka volnočasového kroužku. Každou lekci mě mí svěřenci prosili, abych je nechala čmárat na tabuli. A když jsem je pustila k fixům a tabuli, nemohli se toho nabažit. Psali, kreslili, čmárali, prostě byli ve svém živlu. Co je na tom tak baví? Přemýšlela jsem a nakonec mi to došlo. Celý den koukají na dospěláky, kteří čmárají po tabuli. A oni chudáci nemohou. Nemohou naplnit svou přirozenou potřebu učení – nabodobovat dospělé. O tom, že každý z těchto školáku měl rovněž silnou potřebu vést monology a rozdávat rozumy, ani nemluvě.
Takže suma sumárum, je zbytečné dítě něco učit, stačí to dělat a ono už si to odkouká. Chceme-li aby se dítě více učilo, zeptejme se sami sebe, co nového jsme se v poslední době naučili my. Chceme-li aby dítě umělo číst, musíme si sami číst. Chceme-li aby se dítě učilo psát, musíme taky začít něco psát a ne jen bušit do kompu. A když už do toho kompu buším, musím k němu pustit i dítě, protože ono si to MUSÍ taky zkusit. A vlastně i proto jsem začala vyvíjet výukové programy, aby moje ratolesti mohly taky smysluplně bušit do počítače (viz. klávesnice pro děti) a sami zjistili, že to zas takové terno není…