Harmonie učení

Všimla jsem si jedné zajímavé věci. Nejen u svých dětí, ale i u svěřenců ve volnočasových kroužcích. Čím více se dětem snažíte něco vysvětlit, o něčem je poučit, tím více vám skáčou do řeči a snaží se něco vysvětlovat oni vám. Takový učitelský bumerang:

“Děcka podívejte, chci vám ukázat jak funguje…” X “Paniučitelko, pojďte sem, chci vám ukázat super video na youtubku…”

“Hele, zvládneš spočítat takovýto příklad?” X “Hmmm…, počkej,… je to tolik. A teď dám příklad já tobě mami, schválně jestli ho spočítáš.”

“Přečti tohle.” povím a za chvíli předemnou přistane kniha se stejnou instrukcí: “Přečti mi tohle, mami.”

Nezdá se mi, že by šlo o nějakou neukázněnost. Chovají se tak slušňáci i raubíři, ti slušní to v sobě jen déle dusí. Jakoby zde platilo nějaké pravidlo reciprocity. Ty mě a já tobě. A když se nad tím člověk trochu zamyslí, je to celkem přirozené. Je to podstata všech her – hodím míč tobě a ty zase mě. Je to základ naší komunikace – já ti něco řeknu, ty mi něco řekneš. Vždy když nad tímto jevem přemítám točí se mi nad hlavou Jing-Jang a v mysli my vystávájí fyzikální hlášky typu akce a reakce, nebo zákon zachování… učenlivosti? Jako by tu byla jakási harmonie, jakýsi rovnovážný stav, který svým výkladem (svou akcí) naruíšm a vyvolalm tím reakci dětí, které mě na oplátku chtějí obšťastnit svým výkladem. Čímž dojde k přerušení výkladu učitele a je po učení. Co s tím?

Sjednat si kázeň?

To je ale amatér, který si nedokáže sjednat kázeň, slyším z dáli reakci některých čtenářů. Ano, nejjednodušší řešení jak z tohoto začarovaného kruhu ven, je násilí. Zhučet, dořvat, posadit do pozoru, přerazit rákoskou a donutit děti k pasivnímu poslouchání. A o něco později se pak pohoršovat nad tím, jak jsou ty děti pasivní, jak o nic nemají zájem, nezeptají se když něčemu nerozumí…

Jedno staré přísloví říka: Můžeš dotáhnout koně k řece, ale nedonutíš jej, se napít. A když mu strčím čumák do vody? Nepije se, nebo utopí? A já mám pocit, že sjednávání kázně u dětí, je přesně takové tahání koňů k řece. Je to namáhavé a je to zbytečné. To že děti tiše sedí a poslouchájí náš monolog, neznamená, že vnímají či vstřebávají jakékoli naše informace. Nápříklad já jsem si během svých studijních let vypěstovala schopnost přepnout se do režimu reklamy. Spouští se mi ještě dnes automaticky, zejména při komunikaci s lidmi, kteří mají tendenci vést monology. Podobně jako když vám do filmu skočí reklama, přepnete a přestanete vnímat i když stále sedíte před televizí. Takže ukázněné děti sice vypadají, že se učí, ale je tomu skutečně tak?

Němá lekce

Jednou jsem si uvědomila, jak mě můj učitel ruší v koncentraci. Je to nadšenec, plný dojmů a poznatků, které chce předávat dál. Mluví zajímavě a poutavě, ale svou výmluvností narušuje vstřebávání jednotlivých informací a člověk se nemůže soustředit na řešení úkolu, jenž má před sebou. Uvědomila jsem si, že přesně tohle dělám i svým svěřencům zase já. Je toho tolik, co bych dětem chtěla ukázat, vysvětlit, říci… ale s každým dalším slovem ztrácím jejich zzzájem.

Jednou jsem proto učinila pokus. Němou lekci. Kromě snížené koncentrace, docházelo mezi dvěma svěřenci v mém kroužku k ostrým výměnám názorům. To narušovalo průběh celé lekce. Štvalo to nejen mě, ale i ostatní děti, které se těmito jejich spory nechtěli zabývat. Jednou jsem tedy navrhla, že jako prevence těchto verbálních konfliktů, bude celá lekce potichu. Děti to zaujalo a souhlasili. Pravidla byla prostá, nikdo včetně mě nesměl za celou hodinu nic promluvit (protože by nás sežrali slepí mimozemšťani, kteří se orientují podle sluchu :). Mohli jsme se tedy dorozumívat jen pantomimou, nebo dopisováním. Kdybych to nezkusila, nevěřila bych, že je něco takového možné. Ale je. Lekce tenkrát proběhla bezvadně. Bez jediného slova jsme sfoukli celou lekci. Děcka měli za úkol vytvořit nějaký model, na kterém jsme si demonstovali fyziku (ponorku, či lodičku, už nevím přesně). A i když nešlo o triviální záležitost, absence slov nebyla žádnou překážkou. Vše jsem názorně ukazovala. Kdo se potřeboval soustředit na svou práci toho jsem nerušila. Když někonu něco uteklo, mávl na mě a já mu znovu ukázala postup, který nezaregistroval, případně ukázala na dítě, které je právě ve fázi, kterou dotyčný nezaregistroval a on si jí šel ke kolegovi odkoukat. Děcka mi palcem nahoru či dolů signalizovaly, zda chápou. Prostě pecka. A největší sranda byla, že veškeré konflikty, se tuto lekci smrskly do jediného papírku se sprostým slovem.

Všechno má své řešení a kdo hledá, ten najde. Můžeme pozorovat své koně a vystihnout ten správný čas, kdy prahnou po řece poznání. Možná jen neradi pijí z řeky a dávjí přednost stojaté vodě. Možná umístit napajedlo ve výběhu. Možností je nekonečně mnoho a začnou se objevovat, hned za myšlenkou – možná je problém ve mě a ne v nich.

Být v pozici hlupáka není příjemné

Zajímavý pohled na věc mi poskytla kniha Respektovat a být respektován. Autoři knihy tvrdí, že většina problémů s dětmi pramení z nerovného postavení děti. Prostě když se k dětem chováme jako k dětem (slovinsky řečeno otrokům), tedy k nerovnocenným tvorům, zaděláváme si na problém. Děti si to nenechají líbit, budou zlobit a nejpozději v pubertě nám to dají sežrat se vším všudy. V knize tedy nabádají jednat s dětmi jako se sobě rovnými. Jako s kolegou, s partnerem. Stejně jako kolegovi v práci nestřelíme pohlavek, když si vylije hrnek s čajem, tak mu nebudeme tolerovat hlasitou hudbu a skákání po stole, protože nás to ruší…. No a jakmile se postavíme za pomyslnou katedru a začnem dětem něco vysvětlovat, nevědomky jím tím signalizujeme, že my jsme ti chytří a oni ti hloupí. A málokomu je příjemné být v pozici hlupáka.

Harmonie učení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přesunout se na začátek