Znáte to, přemlouváte, prosíte, podplácíte, ale ať děláte co děláte, dítě nechce počítač ani vidět (raději si hraje venku na sluníčku). Ne? Neznáte to? Máte doma přesně opačný problém? Zvláštní. Budu teď mluvit o počítačích, ale mám tím na mysli i smartphony a tablety.
Upřímně dost jsem se obávala, aby se mé děti nestaly na počítačích závislé. Přece jen, vidí to všude kolem sebe. Tatínek ajťák, maminka ajťák, babička ajťák, dědeček ajťák, tetička ajťák, strejda ajťák. Kam se podívají, vidí dospěláka bušit do kompu. A protože děti mají potřebu napodobovat dospěláky, bála jsem se, že v tomto prostředí se z nich stanou počítačoví maniaci ještě dřív, než se zbaví plínek. Ale kupodivu, opak je pravdou. Ze všech stran slyším, jaké problémy mají kamarádi dostat své děcka od počítačů. A u nás takový problém paradoxně není. Dokonce i děti z přírodně laděných rodin, jejichž rodiče mají k technologii odtažitý vztah, mají s tímto problém. Jak to? Kde to odkoukaly? „Omezila jsem synovi čas na počítači na dvě hodiny denně. Je to moc či málo?“ Ptá se mě kamarádka. „To netuším. Tolik času nestráví mé děcka u počítače snad ani za týden.“ Divím se. Takže to není tím, že máme jinak nastavenou toleranci a oni vidí problém tam, kde já ne. Tak čím to teda je? Kde vzniká touha dětí po počítačích? To nevím, ale podělím se s vámi o to, jak to funguje u nás. Možná zjistíte, co je u vás jinak a kde je zakopán pes.
Počítač a dítě – jak k tomu přistupuju já
- Počítač není zdroj zábavy – od začátku si dávám velký pozor na to, aby se počítač nestal pro děti zdrojem prostoduché zábavy. Není to zas tak těžké. Sama si na počítači nehraji, tak tam ani žádné hry nemám. I když se děcka za mými zády dostanou k mobilu, nic zajímavého tam nenajdou. Můžou si udělat fotku, nebo někomu zavolat, ale to je vše.
- Nezakazuji – bylo by ode mě velmi pokrytecké, kdybych své děti nepustila k počítači. Vidí nás u počítače téměř pořád. Většinou jsme tedy pustili své robátka k počítači, aby si taky poťukali. Starší dcerku zabaví i Notepad, do kterého zkouší psát smysluplná slova. Nebo odepsala prababičce na e-mail. Malé děti však mají úžasnou schopnost přenastavit počítač záhadnými kombinacemi kláves. Proto jsem jim musela vytvořit bezpečné prostředí, ve kterém mohou uspokojit svou potřebu napodobovat dospělé. A proč tomu prostředí nedat nějakou přidanou hodnotu? A tak se dostáváme k dalšímu bodu.
- Počítač zdroj poznání – počítač pro děti není zlý, není dobrý. Je takový jaký jej učiníme. A já se před lety rozhodla udělat z něj zdroj poznání. A protože jsem neměla sílu probírat se nepřebernou spletí výukových aplikací pro děti, začala jsem je pro své děti vyrábět. Hold co si člověk neudělá sám to nemá. Tak se naše děti na počítači setkají jen s výukovými hrami a ty je přirozeně omrzí, když se naučí vše, co jim hra nabízí. Žádná závislost se u nich zatim neprojevila.
- Počítač za trest – začala s tím už moje máma. Když jsme zlobila, musela jsem za trest dělat vláčky. Zkusila jsem to i na své dcerce. A funguje to. Párkrát jsem dceru posadila k počítači za trest a oblíbená výuková hra byla ta tam. Chtě něchtě jsem jí danou hru za trest zprotivila. Zatímco před tím, jsem jí od toho ní nemohla odtrhnout, teď už si k tomu sedne pouze na příkaz…
Zakázané vs. přikázané ovoce?
Přemítám o posledním odstavci – počítač za trest – a v mysli mi vyvstává obraz pružiny. Pružiny mezi malým uživatelem a počítačem. Čím více se snažíme dítě od počítače odtáhnout, tím více jej ta pružina táhne k počítači. A naopak čím více se snažíme dítě k počítači dotlačit, tím více jej pružina od počítače odpuzuje. Skutečně platí jakýsi zákon komputerové přitaživost a odpudivosti? Lze zprotivit někomu koníčka, tím že z něj uděláte povinost? Netuším. Berte to jako inspiraci a zajímavý námět k bádání, když už nevíte kudy kam.
Image by prostooleh on Freepik