Dluhopis – finanční pohádka

            Dávno pradávno v jedné daleké zemi žil v malé vesničce chudý farmář. Se svoji rodinou pracoval každý den od rána do večera na svém políčku. Jednoho dne orali dlouho do večera a pořád neměli práci hotovou. Všichni už byli moc a moc unaveni, práce jim šla pomalu a pořád nebylo vidět konce. 

            „Ach jo!“, povzdechla si farmářova žena,“kdyby jsme měli aspoň malého oslíka nebo volka, co by tahal pluh, už by jsme dávno měli pooráno“. „Ženo bláhová, kde by jsme na něj vzali peníze?“, rozzlobil se farmář. Žena se však odbýt nedala, „soused má takového zdatného mezka, půjčil si na něho peníze od mladého obchodníka, co má velký dům na konci vesnice. Za rok mu peníze splatil a mezek mu zůstal. Teď má skvělého pomocníka a tolik se nenadře.“ Farmář se zamyslel, „a jak můžeš vědět, že my by jsme byli schopni takové peníze do roka zaplatit?“ Žena se narovnala, záda ji už moc bolela jak celý den tahala těžký pluh a podívala se na sousedovo políčko, „vždyť on má pole stejně veliké jako my a když to dokázal on, tak proč my ne?“

            Farmářovi se odpověď ženy zdála rozumná. Pokýval hlavou a hned druhý den zašel za mladým obchodníkem. Obchodník žil v pěkném domě za vesnicí a každý věděl, že peněz má dostatek. „Půjčím ti farmáři peníze na oslíka, ale musíš mi podepsat dlužní úpis neboli DLUHOPIS, který spolu sepíšeme“, řekl obchodník. Farmář se zarazil, „Co je to dluhopis?“, nikdy jsem nic podobného nesepisoval.

            Obchodník se pousmál a povídá: „Dluhopis je doklad o tom, že jsem ti půjčil peníze na oslíka. Také tam napíšeme, že mi do roka musíš vrátit peníze na oslíka a dvě slepice navíc. A když mi je nevrátíš, tak ti seberu ten krásný zlatý šperk, co má tvoje žena od maminky“. „To ne!!!“, rozkřikl se farmář, „ten šperk se v rodině dědí po generace, nikdy ho nikomu nedáme ani neprodáme!“ „Ale já ti žádný šperk neberu“, usmál se obchodník, „samozřejmě, že dluh splatíš, vždyť jsi dobrý hospodář a když to dokázal tvůj soused, tak proč bys to nedokázal ty?“

            Farmář neměl svého souseda rád, myslel si o něm, že se vytahuje, a tak povídá: „Jasně, když to dokázal soused tak já taky. Dobrá, sepíšeme tedy dlužní úpis. Ale proč ti mám vracet peníze za oslíka a dvě slepice, když ty mi půjčuješ jen na oslíka? To nechápu?“ „Podívej se“, řekl obchodník,“kdybych ti peníze na oslíka nepůjčil, mohl bych za ně u moře nakoupit ryby. V moři je ryb hodně, tam skoro nic nestojí, ale u nás v horách jsou mořské ryby drahé. Takže bych měl slušný zisk. Já ty peníze ale půjčím tobě, takže chci z toho něco mít, tomu se říká úrok. Platí ho ten, kdo si peníze půjčuje. No a v tvém případě jsou úrok dvě slepice.“

            Farmáři se to zdálo logické, obchodních chtěl odměnu za to, že mu půjčil peníze, které by mohl utratit za něco jiného. Podepsal  tedy dluhopis, dostal peníze a hned utíkal na trh. Dnes měl šťastný den. Získal peníze a koupil si krásného oslíka se slevou. Nějaké peníze mu ještě zbyly a ty utratil za ozdobný postroj se zlatými střapci. Nasadil postroj na oslíka a pomalu se projel kolem sousedova políčka,  schválně, aby sousedovi ukázal jak je dobrý, že na to má. 

            „To je krásný oslík“ volali děti, když se farmář vrátil domů. Farmářka se také radovala, ale po chvíli se zeptala: „Proč má ten oslík tak drahý postroj? To bylo v ceně?“ Farmář se zamračil:“ Ty jedna, vždycky mi zkazíš radost! To jsem koupil navíc, abych naštval souseda.“ „Vždyť ještě včera jsi pochyboval jestli vůbec dluh dokážeme splatit a dneska nakupuješ drahé postroje“, podivovala se farmářka. Farmář se už doopravdy naštval: „Ženská jedna nevděčná!“, praštil dveřmi a šel se uklidnit ven. 

            Za chvilku ho zlost přešla a začal počítat : „No jo, budu muset zasadit více obilí a ještě asi fazole a hrách, abych to zaplatil. Ještě, že manželka neví nic o zlatém šperku, co jsem musel slíbit obchodníkovi jako záruku. Uff, to by byla naštvaná. Ale co, nemusí to vůbec vědět, vždyť já ten dluh zaplatím“.

            Měsíc uplynul jako voda, potom další a další. Bylo krásně, sluníčko svítilo, občas zapršelo, oslík oral, tahal těžké náklady, vozil povoz do města a zpátky. Farmář zoral další kus louky a zasel i tam. Všechno rostlo jako z vody. „Úroda bude výborná, splatím obchodníkovi celý dluh a ještě mi zbyde“, pomyslel si farmář. Za chvíli už bude sklizeň, zajedu do města a zjistím jaké jsou výkupní ceny obilí, abych věděl, kolik peněz dostanu“.

            Nasedl na oslíka a vyrazil. Cestou projížděl mezi loukami a poli a všude bylo něco zasazeno. Dokonce i v lesíku byly záhonky konopí. Kam se podíval něco rostlo. Najednou uviděl souseda, jak se vrací z města. Byl celý ustaraný, tvářil se dost nešťastně.

            „Aha, asi mi závidí oslíka“, pomyslel si farmář a povídá: „Buď zdráv sousede! Copak tak smutně v tento krásný den?“ A soused mu odpovídá: „Jen se běž podívat do města, taky ti ztuhne úsměv na tváři“ a šel smutně dál. „To je ale morous“, řekl si farmář. „Co by se tak asi mohlo dít. Vždyť vše je v nejlepším pořádku, úroda je vynikající, tak proč se ten náfuka mračí?“

            Jak se tak blížil k městu, potkával stále více a více povozů, různých vozíků, lidí s nůšemi na zádech nebo pytli přes rameno. Před branami města už byla taková tlačenice, že se nedalo ani projít. „Co se to tu děje?“ podivil se farmář. Najednou, jak se tak prodíral davem lidí, si všiml, že všechny ty povozy, vozíky a nůše jsou plné obilí, hrách, fazolí, konopí, máku a všeho možného, co se dalo na horách pěstovat. Úrodu měl skvělou nejenom farmář, ale i všichni ostatní. Toho roku se urodilo nejvíce za posledních 50 let. Byl to vskutku skvělý rok.

            Konečně byl ve městě. Uvázal oslíka u hospody a šel k obchodníkům zjišťovat, jaké jsou výkupní ceny. Obchodník, který vykupoval hrášek už měl zavřeno.  „Žádný hrách už se nevykupuje, nemají ho kde sušit“, řekl kolemjdoucí s velikým pytlem na zádech. „A k obchodníkovi s obilím ani nechoďte, letos se toho urodilo tolik, že ho vykupují za pakatel. A to jenom díky tomu, že pan král chce válčit proti mořskému národu, a tak potřebuje obilí pro vojáky. Sýpky jsou už plné po okraj, raději si obilí někde uložte a prodáte ho napřesrok“.

            To byl dobrý nápad, jenže farmář musel zaplatit za oslíka a dvě slepice navíc. Obchodník mu s platbou nepočká. No a jak myslíte že to dopadlo? Co mohl farmář dělat? Mohl jít za mladým obchodníkem a vše mu povědět. Jenže to by mu musel dát zlatý šperk. Toho se farmář nejvíce bál, ale ať přemýšlel jak chtěl, nic jiného ho nenapadlo. 

            Pomalu se plížil domů. Farmářka zrovna okopávala záhonek máku. „Ženuško milá“, pravil tichým hláskem farmář. „Budeme muset odevzdat tvůj vzácný zlatý šperk, co máš od maminky….“. Ani nechtějte vědět, co na to řekla farmářka. Bylo to hodně hlasité, hodně neslušné a slyšeli to všichni i mladý obchodník na konci vesnice. 

            Když se farmářova žena trochu uklidnila, začala nahlas přemýšlet: „Takže peníze z letošní úrody na zaplacení dluhu nestačí, to je jasné. Díky tak veliké úrodě cena obilí, hrášku i fazolí klesla tak moc, že kdo má nyní peníze, může si za ně koupit obilí na 5 roků dopředu nebo hrachu nepočítaně. Naopak lidé, kteří mají dluhy, je nedokážou zaplatit ani kdyby pracovali do úmoru. Naštěstí pro nás se zatím zvířata dají prodat ještě za původní cenu, stejnou jako byla loni. Takže musíš honem dojít na trh a prodat oslíka.“ 

            Farmářka se zamyslela :“no jo, ale to nestačí“. Mám i jednu slepičku, která zrovna začala snášet vajíčka. Je to veliká škoda, ale musíme prodat i tu.“  „Jenže já musím mladému obchodníkovi odevzdat slepičky dvě, on to tak chtěl, jinak by za ta peníze co mi půjčil nakoupil u moře ryby a tady by je draho prodal“ rozpovídal se farmář. Žena farmáře přerušila: „už toho nech a běž rychle prodat oslíka a slepici a také ten nesmyslný postroj se zlatými střapci a koukej vrátit obchodníkovi peníze, ať už máme klid!“

            Farmář ani nemukl a šel dělat, co mu žena poručila. Věděl, jak důležitý je pro ní zlatý šperk, který dostala od maminky. Nejdříve šlo všechno dobře. Na trhu prodal oslíka, dokonce za plnou cenu. Potom prodal i slepičku, také mu dobře zaplatili. Nakonec mu zbyl jen ten ozdobný postroj se zlatými střapci. A tu nastal problém. Nikdo ho nechtěl koupit. Nabízel ho levněji a ještě levněji. Jeden bohatý člověk se u něj zastavil, chvíli si ho prohlížel, ale pak se ušklíbl a povídá: “ takový postroj už není v módě, teď letí stříbrné střapečky a navíc už je opotřebovaný“, otočil se a odešel. Farmář čekal až do večera, ale nikdo, kdy by chtěl postroj se zlatými střapci se nenašel.

            Farmář byl zoufalý. „Půjdu k mladému obchodníkovi, padnu mu k nohám a budu ho prosit tak dlouho, až mi tu jednu slepičku odpustí nebo mi počká napřesrok“ pomyslel si. Jenže obchodník byl neoblomný. „Jednou si podepsal dluhopis a to je zákon!!“ Za týden to bude přesně rok, co jsem ti dal peníze a buď mi je přineseš přesně jak jsme se dohodli nebo mi předáš zlatý šperk tvoji ženy.“

            Farmář prosil, plakal, padal na kolena, ale bylo to marné. Co měl chudák dělat? Za svoji ženou jít nemohl, bál se. A tak chodil po polích a přemýšlel : „To jsem ale hlupák, že jsem ten postroj kupoval, jen abych se naparoval před sousedem.“ Najednou dostal nápad: „A co kdybych ho sousedovi daroval za jednu slepičku?  Bude se mi vysmívat, ale co naplat, nic jiného mi nezbývá.“

            Soused se farmáři nevysmíval, přivítal ho vlídně a dokonce mu nabídl slivovičku, tak jak se sluší mezi dobrými sousedy. Avšak postroj se zlatými střapci nechtěl: „Klidně si ho nech, co bych já s takovou parádou dělal? A slepičku ti půjčím, za rok mi ji vrátíš. Hlavně to musíš tomu vydřiduchovi splatit.“ Posadil se na židli a pokračoval : „Předloni jsem si od  mladého obchodníka půjčil peníze na statného mezka, pak jsem nedokázal zaplatit úroky a moje žena mu musela odevzdat své rubínové náušnice, co měl po babičce. Ty náušnice měli velikou cenu, koupil bych za ně nejméně čtyři takové mezky. Bohužel jsem podepsal dluhopis a už se nedalo nic dělat.“ 

            Farmář odcházel od souseda, byla už noc, nesl si v košíku jeho slepičku a slzy mu ztékaly po tváři. Uvědomil si, že je soused veliký dobrák. Strašně se za sebe styděl: 
– kdyby se s ním více kamarádil, určitě by ho včas varoval před mladým obchodníkem

– kdyby se nechtěl vytahovat a naparovat, tak by nekoupil ten nesmyslný postroj se zlatými střapci a zbyly by mu peníze na druhou slepičku a mohl dluh bez problému zaplatit. 

 – ale nejvíce ho mrzelo, že málem svou ženu připravil o její zlatý šperk, co měla od maminky, který byl tak vzácný, že by za něj byli tři oslíci a husička navíc.

Dluhopis – finanční pohádka

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přesunout se na začátek